sexi-hexi.blog.cz - Články

člověk a jeho zvyky.

Tue, 25 Oct 2011 15:38:31 +0200

Člověk si postupem času zavede zvyky, které jsou typické pro jednotlivý den v týdnu. V pondělí ráno si musím oholit nohy, protože máme tělocvik, ve čtvrtek v noci se pořádně vyspat, protože pátek bude dlouhý, v úterý si nesmím vzít malé kalhotky, protože by pak všechny zumbařské zraky směřovaly k mému zadku (a pak mi tvrďte, že se ženské na sebe v šatně nedívají).

Od té doby, co již ve škole nemáme povinné přezouvání, neřeším, zda mám na ponožce jednu nebo dvě díry. Ve škole se zkrátka nezouvám a doma můžou moje děravé ponožky vadit maximálně morčeti.

Stalo se to ještě minulý rok, když jsme chodila na bubny, které mě učil krásný hudebník (na této stránce již zmiňovaný). Ve škole se sice nezouváme, na hodině bicích ale ano. Tři čtvrtě hodina, kdy se učitel nedíval do not ani na mé (ne)správné údery, ale ustavičně sledoval moje velké palce usmívající se na něj z látkových děr, byla snad nejdelším takovýmto časovým úsekem v mém životě.

Z toho plyne ponaučení, zavézt nový zvyk. Ve čtvrtek si obléct neděravé ponožky.

a teď kudy?

Sat, 17 Sep 2011 22:38:47 +0200

V životě člověk občas přijde na rozcestí, kde už se zkrátka nedá jít rovně ani se vrátit. Musíme si vybrat směr. Buď zahneme doprava, a nebo se naše kroky vydají levou odbočkou. Ta nejhorší možnost pak je stát na tom rozcestí moc dlouho. Protože pokud rozhodování takto dlouho protahujeme, můžou se nám uzavřít obě dvě cesty - ta doprava, následována levou.

A já? Mám před sebou tři pravé, čtyři levé a možná ještě cestu do výšin. Sedím a nevím, kam zabočit. A cesty se uzavírají..

jedu do berlína.

Sat, 28 May 2011 21:04:59 +0200

UŽ ZÍTRA!

A DALŠÍ SEN SE STANE SKUTEČNOSTÍ.

všechno se může stát dnes v noci.

Tue, 05 Apr 2011 21:33:20 +0200

Povídka o tom, jak si představuji peklo. Povídka o tom, jak ďábelská může být jedna jediná noc.

Vlak se právě rozjížděl, připraven splnit svou poslední dnešní misi, a velké ručičce kostelních hodin chyběly už jen čtyři krátké pohyby do spočinutí na dvanáctce, kde už si hověla i ručička malá.

Její temné kruhy pod očima ještě více podtrhovaly temnou oblohu i to, že slunce již neodkrývalo svou tvář. Utíkala a kostky, všechny dohromady tvořící silnici, se jí vysmívaly. Hlasitě na ně křičela, až se po ní všichni okolo ohlíželi. Ji však nemohly jejich zkoumavé a znechucené pohledy ublížit. Vždyť zrovna hlava toho muže, co právě vytočil krk, jen aby se na ni ještě jednou pohoršeně podíval, čnila do výše, větší jak zbytek jeho těla. Nic zvláštního, takové věci se stávaly vždy po tom, co zažila tu úžasnou extázi - zas a znova. Velké hlavy, malá těla, podivné obrazce, vytřeštěné oči.

Najednou přidala do kroku a kostky už se jí nevysmívaly, teď měly dost starosti samy se sebou, musely veškerou svou energii vynaložit na přeměnu své velikosti - najednou se totiž některé zdály mnohonásobně větší než ty ostatní. Zakopávala o ně, padala, kolena jí krvácela a zase se zocelovala, běžela dál a najednou jakoby všechno mohla, stala se všeho schopnou, mohla létat, a ani se nenadála a už stála na nástupišti, odkud poslední vlak už dávno odjel. Její hodinky se jí však snažily namluvit něco jiného, šeptaly, ještě máš čas, on ještě přijede a ty odjedeš domů, nezůstaneš tady na tom vylidněném a strašlivém nádraží sama samotinká.. A ona i její zrak těm hodinkám věřili, ani to nešlo jinak. Ručičky se jí v hlavě převracely a ona viděla jiná čísla, jiná, než viděl člověk, co nepociťoval stejnou extázi jako ona.

Ještě před chvílí ta kouzelná jehla tvořila s její žílou jeden celek, neuplynula zas taková doba, stále zažívala to opojení. Čekajíc na vlak, co už dávno odjel, sesunula se na starou lavičku, tak jako už se dávno sesunula její veškerá vůle. Z tašky vytáhla ten kouzelný předmět a stačilo jen pár malých pohybů a okamžiků a žíla a ta věc už spolu zas splynuly. Jako jin jang, jako muž a žena, černá a bílá. Tentokrát to však přehnala, vzala víc než obvykle.

Ručičky na kostelních hodinách, velká osm malých dílků před tím posledním, malá zas přesně v půlce, na šestce, hrdě ukazovaly čas obyvatelům malého městečka. Městečka, o kterém se od toho dne mělo psát jako o tom, kde se stala ta strašná věc. Do stanice právě přijížděl první ranní vlak.

Ležela na lavičce, pár hodin již nedýchajíc, a tím vlakem už nikdy neodjela.

autor : Terush

f: seznámení přes net = f (3.4.2007)

Sun, 03 Apr 2011 19:56:49 +0200

Dnešek mi poskytl úžasnou příležitost spojit jednak téma tohoto týdne, jednak výročí, které je tento rok již čtyřleté. 3.4.2007. Zasvědcení už jistě tuší, jak se tato dvě témata dotýkají. Nezasvědceným stačí pouze, když si toto datum vygooglí.

Raz, dva, tři, čekám. Už tušíte, o co se jedná?

K tématu Seznamování přes internet mohu díky kapele, která tu 3.4.2007 v pražské (tenkrát) Sazka Areně vystupovala, říct opravdu dost. Nebudu teď vzpomínat na ty časy, co se definitivně ukončily před dvěma lety, časy, kdy jsem přišla odpoledne ze školy domů, shodila baťoh ze zad a utíkala k počítači, časy, kdy jsem si odcizila všechny kamarády i známé v okolí, časy, kdy jsem nechodila ven a raději si psala s přáteli, co byli zdaleka, ale měli stejné "problémy a starosti", nebo jak jsem tomu tenkrát říkala. Tento typ známostí přes internet má určitě spoustu nevýhod a troufám si tvrdit, že je jich o hodně více než kladných položek, ale já tady nechci teď řešit, CO mi všichni ti téměř imaginární kamarádi vzali. Chci zavzpomínat na ty, kteří, i přesto, že už se mě téma Tokio Hotel dva roky netýká, navždy uvízli v mé paměti a na které nikdy nezapomenu.

Jsou to přátelé, díky nimž, a také mé touze se s nimi poznat osobně, jsem procestovala celou republiku, SAMA, a to i přesto, že mi tenkrát bylo mladičkých třináct, čtrnáct, patnáct let, vlastně se osamostatnila, otrkala se, přestala se bát. Ha, vidíte? Našli jsme jeden klad. ;)

Vždycky se těším, když přijde čas mé cesty do Olomouce. To město miluju, má něco, čím mě přitahuje, pokaždé mě naprosto uchvátí. Moc ráda se tam znovu a znovu vracím. Nebýt naší drahé kapely, asi bych svou lásku k Omiku ani neobjevila. Jo a taky, nebýt Aličky. Do Ústí jsem cestovala dvakrát a vždycky to byl silný zážitek. Pusa moje, Monica, mistr fotomontáží, fanoušek twincestu a úžasná kamarádka. To byl důvod mé dlouhé cesty tam. Dále tu máme mé drahé Slovenky. No, teď už spíš jen jednu. Nikdy nepřestanu vzpomínat na tu úžasnou Moničku, mou nejmilejší znamienkovou slovenskou sestřičku. A mohla bych jmenovat další města a další tváře. Bee a Pardubice a Katku z Valmezu. Měly jsme své životy, plné fanouškovské lásky, a taky měly pocit, že okolní svět nás nechápe. Ta největší kravina, co jsem si kdy mohla myslet. Jsem ráda, že jsem vás poznala, děvčata, ale kéž by to bylo za jiných okolností! Kéž bych se tenkrát asi na tři roky neuzavřela do sebe a vnímala taky trochu skutečný svět.

A to je také to, co chci říct k seznamování přes internet obecně. Poznávejte nové přátele a partnery přes chaty, facebooky a ICQ, ale nezapomeňte na hranice. Na hranice skutečného a imaginárního. Na přátele, co bydlí za rohem. A nezapomeňte - není nic lepšího než pivo s kámoši v sousední hospodě.

bůček je bůček?

Fri, 11 Mar 2011 20:13:18 +0100

Moje mamka dříve pracovala ve školce. Nebyla to hezká práce, dnešní děti jsou totiž pekelně nevychované. Nebojí se svou drahou učitelku kopnout třeba do zadku nebo zvednout prostředníček, jelikož ví, že učitelka se na ně jen zle podívá a už jí hrozí trestní oznámení. Pak se nemůžete divit, že učitelky odcházejí a hledají práci ušlechtilejší. Stávají se vinařkami a tak. Což ale samozřejmě není základ našeho příběhu.

Jak si tak maminka ještě pracovala ve školce, v její třídě byl jistý hoch. Byl maličký, mohly mu být tak čtyři roky (jak už to tak ve školkách bývá, drahé děti). Co na něm bylo zvláštního? Byl bílý jak stěna a tenký jak tyčka. Nezdravě bílý a nezdravě tenký. Tak moc, že mu ani neslušelo tričko, co nosil. Na tom triku stálo "Jíte snad své psy?". Byl vegan. Myslím, že sám ani nevěděl, co to znamená. Stačilo, že to věděla jeho velmi chytrá maminka. Velmi chytrá, protože moc dobře věděla, že není dobré zabíjet zvířata pro náš užitek, pro naše chuťové smysly, abychom se jednoduše přežrali jejich masa, že není hezké, když sníme vajíčka, protože je to vlastně zárodek nového života, a celkově, z představy, že by ona nebo její syn snědli nějaký zvířecí produkt, by si hodila mašli. Co ale paní nejspíš netušila? Že z jejího dítěte vyroste člověk s křehkými kostmi, které se mu budou každou chvíli lámat? Že jeho zničenou tělesnou kostrukci nezamaskují ani ty trika s veganskými hesly? Co to malé dítě udělalo, že se muselo narodit zrovna tak pitomé matce, která kvůli svým názorům na svět a postojům ani nedopřeje svému dítěti správný rozvoj a vývoj?

Drazí rodičové, dejte nám mléčné výrobky, vajíčka. Dejte nám MASO. Nežádáme moc, stačí jedenkrát, dvakrát do týdne. Nepotřebujeme špekáčky, stačí nám kuřecí nebo rybičky, jen občas něco trošku červenějšího. Ale nechte nás prosím vyzrát. Nedovolte, abychom byli celí bílí a vyzáblí jako ten chlapeček.

Děkujeme.

a žabák zůstal žabákem.

Sun, 06 Mar 2011 19:33:29 +0100

Pohádka na téma - Ztráta iluzí

Bylo nebylo, za Modrou, Žlutou a Zelenou horou se nacházelo království Růžového údolí. Nenechte se zmýlit, nesvítilo už zdálky růžově. Navenek se naopak jevilo jako každé jiné - tekla v něm průzračně modrá řeka, stromy a tráva se zelenaly, květiny na zámecké zahradě nádherně voněly a král byl moudrý muž stejně jako každý vládce. Jenom uvnitř paláce, tam vše zářilo jednou jedinou barvou. Stěny, nábytek, vybavení, vše bylo růžové. Ale co víc, lidé se taky na vše dívali přes růžové brýle.

Stejně tak jako plynule tekla řeka, plynul v tomto království spokojeně život. Zatímco rostly stále nové a nové stromy, lidé si vytvářeli obraz dokonalého světa. A jako voněly květiny v zámecké zahradě, voněly i listy knih plných pohádek, jediné povolené četby v celém království.

A pak tu byla princezna, Růženka. Už na její novorozenecký obličejík jí nasadili ty pomyslné brýle a začalo dětství plné pohádek o statných rytířích a o krásách okolního světa. Ale hlavně, především, to byly pohádky o žabácích, kteří se po polibku krásné princezny proměnili ve sličné prince. Ty milovala ze všeho nejvíc. Už jako malá se procházela po zahradě u jezírka, pozorovala ropuchy a skokany zelené a představovala si, jak jsou to ve skutečnosti nádherní urození hoši, a že až vyzraje čas, ona k nim skloní své rty a před ní se objeví její ženich. Ten si ji pak odvede do svého království, ať už to bude na Modré, nebo Žluté hoře, a tam budou žít šťastně až do smrti. V těchto představách, o kterých svému okolí často vyprávěla, ji podporovala její chůva, matka, otec, zkrátka všichni. Samozřejmě, že tomu také věřili. Bylo to přece Růžové království.

Jednoho dne se Růženka octla za branami jejich království. To bylo zakázané. Kdyby se to někdo dozvěděl, byl by vyhoštěn. Stalo se to vlastně náhodou. Pozorovala tak jednou zase žabáky. Zaměřila se na jednoho a přemýšlela, jestli zrovna tohle je ukrytý princ, a těšila se na to, až bude správný čas ho políbit, přeměnit jej a odjet s ním do jeho království. Ať už je mi osmnáct, pomyslela si. To není zas tak za dlouho, zbývá jen pár měsíců. Žabák začal skákat a skákal dál. A Růženka za ním. Co když je to zrovna on? Nemůžu mi přece utéct! A tak utíkala a utíkala, nechtě ho ztratit. Její žabí cesta byla dlouhá. Putovala celý den a celou noc, až se dostala do končin, které neznala. Díky jejímu dobrému zraku a neustálé pozornosti však žabáka neztratila. Když se zastavil a odpočíval, posadila se na chvíli i ona, když dále pokračoval v cestě, následovala ho. Dalšího rána se octla u cedule 'Hranice Růžového království. Vstup zakázán.' Růženka nevěděla, jak dále. Porušit příkaz nebo ztratit žabáka? Nerozhodovala se věčně. Šup, jeden krok, a byla za hranicemi.

"Au!" zakřičela Růženka a svalila se na zem. Pitomý kořen. Díky němu si Růženka narazila koleno a co hůř, ztratila z dohledu žabáka. Dala se do pláče.

Uslyšela za sebou kroky. Polekaně se ohlédla a co nevidí, před ní stojí sličný hoch, úplně jako princ. Je to snad můj proměněný žabák? Ale vždyť jsem ho ještě nepolíbila!

"Nestalo se ti nic?" promluvil na ni medovým hlasem. Páni, ten ale je. Ten obličej, to tělo! zavzdychala Růža.

"To ty si můj žabák?" zeptala se ho a on se dal do smíchu. Když mu Růža vše vysvětlila, považoval ji za šílenou. Neuhodila se snad do hlavy? uvažoval Modrous, princ království Modré hory, který svou identitu samozřejmě nepřiznal. Ti dva se dali do hovoru. Netrvalo to dlouho a on už o ní věděl vše. Najednou již chápal. Slyšel o lidech z Růžového království a nemohl věřit vlastním uším, když zjistil, že věci, co se povídají, jsou vážně pravdivé. Tak ti lidé opravdu věří pohádkám? I přesto, jak byla Růženka naivní, nespouštěl z ní Modroušek oči. Byla krásná a měla něco v sobě. Jako by vážně byla z nějaké pohádky. Ona se na něj stále dívala s nedůvěrou. I když jí posté vysvětloval, že žabák je obojživelník a ne zakletý člověk, trvala si na svém. Existují čarodějnice, nadpřirozené síly a dobro vyhrává nad zlem. A tak dále. A ty si, chlapče, tvrď, co chceš, já ti stejně nevěřím. Ano, to přesně si myslela.

_____________

Bylo to pár krásných měsíců, kdy se Růža a Modrous tajně navštěvovali. Nevěděli o tom, že jsou oba z královského rodu, neshodovali se ve svých názorech, ale ani jedno jim vůbec nevadilo. Blížil se zrovna den Růžiných osmnáctých narozenin. Už dlouho přemýšlela nad tím, co se stane. Na ten den čekala celý život. Když jí chůva předpověděla, že v den svých osmnáctých narozenin získá konečně toho pravého, a pak jí každou noc předčítala všechny ty pohádky o žabácích, nemohla se vždycky dočkat, až to období přijde. Pohádky a všechny vysněné představy, to byl její život, její ideály, její směr, její iluze, vlastně se z nich skládal celý její život.

Chvíli před půlnocí se vydala k jezeru. Přesně jak chůva předpověděla, říkala si Růža. Oči plné očekávání, husí kůže, tlukoucí srdce. Jde, je stále blíž. Najednou měsíc osvítil kousek břehu. A na tom osvíceném kusu země obrovský žabák. Růža nevěřila vlastním očím. Rychle k němu přiskočila. Hodiny na kostelní věži uhodily dvanáctou hodinu, když své rty přiblížila k bradavičnaté kůži. V její hlavě začaly hrát romantické melodie. Konečně žabáka políbila.

Nestalo se nic. A Růži se zhroutil svět.

_____________

Tedy aspoň na chvíli. Když ji ještě téhož dne Modrous vyjevil své city, svůj pokoj symbolicky vymalovala do modra, odjela daleko předaleko s jejím reálným princem, co nikam neskákal a nežil u jezera, a do svého růžového domova se už nikdy nevrátila. Všechno, co tvořilo její život, sice ztratila, všechny iluze a ideály, ale vytvořila si nové. Reálné a správné. A hlavně, že nikdy, nikdy nepřečetla žádnou další pohádku.

Co z toho plyne? Nevěřte růžové. A pokud ztratíte své ideály, nezoufejte. Najdete si jiné. A občas to není na škodu.

Autor - Terush

here it goes again.

Sun, 06 Mar 2011 14:57:12 +0100

Ten klip! Umírám!

A tak se jednou černý převlekl za bílého.

Sun, 20 Feb 2011 15:22:27 +0100

Článků na téma rasismus zahrnující všeobecně známá fakta, kdy za stejný zločin dostane bílý víc než černý a podobné věci, jste během tohoto týdne četli jistě dost. Já vám ale chci povyprávět jiný příběh.

Stalo se to tento pátek. Mělo to být jen normální setkání přátel z vysoké, kdy taťkovi na sklep přijeli čtyři doktoři a měli v úmyslu zavzpomínat na ty krásné časy studentské, povyprávět si, co je v těchto krušných časech nového, komu se narodilo dítě, kdo se vyspal se sestřičkou a podobně. Jenže se to zvrtlo v katastrofu.

Šli si zahrát bowling do baru, kde se ale zrovna nacházela i banda rváčů. Ne, nebyli to Romové. Byli to normální bílí kluci, do kterých by člověk na první pohled neřekl, že jsou zlí. A světe div se, mezi těmi patnácti nebo i více lidmi byli dokonce i mí bývalí spolužáci, tvářící se, že jsou kamarádi.

Jeden z těch kluků přišel za taťkou a začal na něj "Tys řekl mému bratrovi, že je zákeřník?" (Cenzura, samozřejmě. Řečeno bez slangu. A výraz piča sem zaměnila za zákeřník.) Kdo by řekl, že táta ani nevěděl, kdo jeho brácha je? Přece jenom, v místní mládeži se nevyzná. Snažil se mu to vysvětlit, jenže to už na něj skočili a vznikla z toho rvačka. Čtyři dospělí chlapi (jeden, ten pátý doktor, mezitím už na sklepě zalomil) proti necelé dvacítce puberťáků. Otřesné? To ano. Co je ještě horší? Volali policii, ale cajti seděli před barem v autě a hřáli si zadky na kožených sedačkách. Welcome in Czech.

Nebudu vás zatěžovat tím, že se tam ještě třikrát vrátili, aby našli taťkovy drahé hodinky a oni na ně zas skočili, ani o tom, že ten kamarád, co zalomil, se tam vrátil sám, protože zvládá bojová umění a myslel si, že zmákne malé borce, ale dostal taky na frak, ani už se nerozepíšu o tom, jak jeden z doktorů má zlomená tři žebra a nos, další nevidí na jedno oko a můj milovaný tatínek to schytal naštípnutou vřetenní kostí,
že musela přijet rychlá, a dokonce vám ani nesdělím nic o zdejší mládeží, mých (bývalých) kamarádech, co stojí za rváčema.

Jen se zeptám.. Kam to všechno spěje? Když se sama policie bojí, je líná zvednout zadek, když špatní lidé nejsou po zásluze potrestáni a ti dobří si to ještě slížou, protože si vůbec dovolí zavolat policii? Jak to všechno dopadne? Budou dobří lidé vymíceni a náš svět se stane špatný? Protože už teď jsou mladí kluci, namachrovaní, zlí a schopní každého setřít, považováni za největší borce. Jsem moc naivní, když stále chci bojovat o to, aby byl svět lepší?

(na téma blog.cz - Rasismus)

I am strong, I am invincible, I am woman.

Sat, 19 Feb 2011 14:33:15 +0100

ten film tak miluju!

máme rády zlé věci.

Sun, 13 Feb 2011 15:08:15 +0100

Znáte to. Říká se, že všechny holky sní o svém princi, co přijede na bílém koni a snese jim modré z nebe. Bude k nim laskavý, hodný, něžný, pravý gentleman, zkrátka se pro ně rozkrájí. Říká se, že takových kluků je v dnešní době fakt málo. A víte, co si myslím? Podle mě je málo spíš takových holek. Holek, co by toužily po takovém princi. Hodných kluků je dost. Jenomže holky o ně už nestojí.

Vysvětleme si to na příkladu. Vezměte si třeba moji kamarádku. Pro zachování ochrany osobnosti ji pojmenujem například Blahoslávka. Stáli o ni dva kluci. Jeden hodný a krásný, co by pro ni udělal cokoli. Druhý byl hajzl (připustíme si, sexy hajzl), který se tvářil, že o ni možná stojí, možná ne. Slávka samozřejmě skočila do náruče tomu druhému. Jak to asi mohlo dopadnout?

Upřímně řečeno, se Slávkou si můžeme podat ruku. Mám zase jinou úchylku. Samozřejmě, taky mě přitahují zlí kluci. O tom, že se do mě vždycky zamilovali hodní a já byla ta zlá, co jim ubližovala, o tom se bavit nebudeme. Věc, kterou chci zmínit, je taková. I když je kluk hodný, může mě přitahovat. Pokud mě nechce. Jakmile mě začne chtít, jde u mě touha stranou a kouzlo je pryč. Jsem lvice a i když jsem ženská, miluju dobývání. Sakra, vidíte ten kontrast? Nechci být ta chtěná, to já chci chtít, ale na druhou stranu upřednostňuju zlé a autoritativní, kteří také musí dobývat. Začarovaný kruh. No nejsem já náhodou ženská?

Shrňme si to. Čím víc zlý, tím víc sexy. Místo na bílém koni přijede na motorce, hodí po nás okem, nasadí svůdný pohled a my se z něj můžeme posrat. Nechce nás? Chcem ho o to víc. A to celé ještě nadruhou.

chtěla bych mít ptáka a létat.

Thu, 10 Feb 2011 21:06:35 +0100

Občas bych chtěla být kluk. Dokonce bych i zkousla bimbase mezi nohama. Flusala bych do umyvadla, pila pivo a krkala u toho, bavila se s kamarády o sraní a sexu..

Ale hlavně, nikdy bych už nebyla součástí ženského světa plného pomluv, který tak nesnáším. Ta je velká kamarádka s tou a za chvíli ji za zády drbe a vyzrazuje její velká tajemství. Nejsi nejlepší kamarádka, nebudeš ušetřena, říká se. (V horších případech bohužel ani toto neplatí.) A ať už chceme nebo ne, máme to v sobě zakódované tak jak slípky snášení vajec. Jsme prostě všechny velké gossip girls a tečka.

Jak já bych se měla, mít ptáka. Vyrazila bych s kámoši na tah a tentokrát by to bylo lovu zdar i bez sukní hore. Pili bychom tolik panáků, co by se do nás vešlo, protože jak známo, mužský žaludek vydrží více než ženský. A..

Ne, počkat. Pili bychom panáky - panáky ze své vlastní kapsy. Žádná pozvání na skleničku, žádný panák za pusu. Tak to pardon. To už možná raději zůstanu jednou z mnoha gossip girls.. :)

madam žárovka.

Thu, 10 Feb 2011 19:27:44 +0100

Takže ano, existují i nevšední smysly života - například strhnout na sebe pozornost za jakoukoli cenu. Podivte se na experta! :D :D

"ahoj, jmenuji se Lara a jsem alkoholik."

Wed, 09 Feb 2011 22:25:25 +0100

Povídka na téma týdne - Smysl života.

___________

Takže jsem po dlouhé době zase něco sepsala. Nápad mě bohužel osvítil v nepravé situaci, tudíž jsem povídku sepsala až později a tím pádem už to není to pravé ořechové. No, ale posuďte už sami ;))

___________

"Ahoj. Jmenuji se Lara a jsem alkoholik. Ráno jedna láhev portského, k obědu pár skleniček brendy a během odpoledne zvládnu celou whiskey a rum. Alkohol samozřejmě obměňuji, podle nálady, a nikdy neodkládám. Je tu stále se mnou, je to můj smysl bytí.." řekla Lara do ticha, zatímco ji všichni ostatní účastníci odvykacího kurzu pozorně poslouchali. Syndy už měla pár let praxe za sebou, ale i přesto si na první pohled nevšimla Lařiny odlišnosti. Viděla v ní jen dívku jako všechny ostatní se stejným problémem - se strojeným úsměvem, hrající si na to, že vše zvládne a nad svou závislostí má nadhled, ale v nitru zničenou a vyhaslou, plně odevzdanou a připravenou vzdát se své největší neřesti. I když k ní lidé do jejího odvykacího centra chodili tak často, jako si chodívali vylepšovat postavy do fitka, nikdy se tu neobjevil člověk podobný Laře. Tenkrát to opravdu nepoznala. To, že jí přidělila jejich nejlepšího patrona, Patrika, byla spíš náhoda - i když se Syndy později snažila tvrdit, že to podvědomě tušila. Samozřejmě, že o Lařině výjimečnosti neměla ani zdání, všechno poznala až ve chvíli, kdy ji na to upozornil sám Patrik. Byl nejlepší z nejlepších. Patron měl vždy na starosti jednoho člověka. Jeho prvořadým úkolem bylo závislému poradit a pomoct. Trocha teorie pro začátek. Pak už přicházela krutá praxe. Návštěvy v nejneočekávanějších chvílích a kontroly, zda se jeho svěřenec nevyskytuje v blízkosti své "drogy". Zkrátka držet ho daleko od svého smyslu života.

Patrikovi na Laře od začátku něco nesedělo. Už třetí den jejich odvykací kůry u ní v lednici nenašel jedinou láhev a nikdy ani žádnou nezahlédl v Lařině ruce. Na jejich schůzky chodila vždy střízlivá, zkrátka ve všem byla vzorná. Byl to největší oříšek za jeho kariéru. Ve skrytu duše věděl, že ho Lara obelhává, jen jí to neměl jak dokázat. Ale on tomu hodlal přijít na kloub.

"Něco tu po nás vždycky zůstane. Proto píšu tyto řádky.. abych vše vysvětlila. Samozřejmě, že jsem nikdy nepila a že to byla jen zástěrka. Ale říkala jsem si 'No co, závilost jako závilost. Přece nemusím přiznat právě tu svou. Dobrý patron mě má vysvobodit od všech, i od těch, o kterých mu neřeknu.' Jasně, byla jsem tak pitomá. Patrik je ve svém oboru výborný, ale můj problém byl přece neřešitelný. Byla jsem jen zoufalá a potřebovala soucit. A taky pomoc. A především, především jsem potřebovala najít nový smysl života. Což bylo tak naivní, až to bolí."

Jemně pohladila sedmičku červeného, kterou v jejich společné lednici nechal, i když už byla téměř prázdná. To se moc často nestávalo - vždy dopil až do dna. I když ona sama byla abstinent, jeho pití jí nevadilo. Ostatně, jí nevadilo nic, nic, co se týkalo jeho. Matt byl její nejlepší přítel už od základní školy. Na střední a později i vysoké se sice jejich cesty rozešly - ona chtěla být vždycky lékařkou, zatímco on se krve štítil - ale v soukromém životě se nikdy neoddálily. Později si koupili i společný byt a byli zkrátka šťastní. Všichni jejich přátelé jim nevěřili, že jsou jen kamarádi, a vždy si z nich utahovali, že to jejich přátelství žena - muž jim dlouho nevydrží. Ale ono bylo stále pevné. Ale jak už to tak bývá, všechno je jinak, než vypadá. Samozřejmě, že ho Lara milovala, celé ty roky. Byl její všechno, byl to, pro co žila, to nejhezčí hnědooké stvoření, její smysl existence. Stále se odhodlávala, kdy mu to přiznat, a zrovna nedávno, nedávno se rozhodla, že mu to vše vybarví. Stanovila si dokonce termín a na papír si pak sepisovala, co mu tak asi všechno řekne. Byla z toho rozhodnutí tak nadšená, a pocit štěstí se jí rozléval v těle tak moc, jakoby mu to už přiznala a on její city opětoval.

Uslyšela bouchnutí dveří, a proto zakřičela: "Matte, jsem v kuchyni! Pojď si dát sklenku vína, potřebuju ti něco důležitého říct!" Volala to tak nadšeným hlasem.

Překvapilo ji, že neslyší kroky jedné osoby, ale dvou. A potom už je uviděla. Vedle Matta stála pohledná hubená černovláska s vlasy tak dlouhými a krásnými, až si Lara zoufale prohrábla rukou svou myší kšici. Vlastně, při pohledu na tu krásnou dívku vedle Matta měla chuť celá se schovat. Být neviditelná.

"Ahoj. Mám pro tebe velkou novinu. Promiň, že jsem ti nezavolal, ale tohle se nedá řešit po telefonu. Tohle je Jessica, má kolegyně. Má teď velké problémy doma a potřebuje azyl. Myslíš, že by tu s námi pár dní mohla bydlet?"

Lara nebyla schopná odpovědět. Zatočila se jí hlava a vize krásného večera, kdy konečně vyjádří své city, se rozplynula. A na zem dopadlo červené víno, které stále svírala v ruce..

Přes uslzené oči téměř neviděla. Přilepila na zeď poslední fotku, poslední z tisíce. Z každého místa, z každého kousku stěny se na ni díval JEHO obličej. Jejich společné fotky, dopisy, psaníčka ze školy, na poličkách byly zase dárky, které jí dal. Když už teď pověsila všechny fotky, byl čas odebrat se nahoru, do svého nového bytu. O vystěhování z toho starého, který obývala společně s Mattem, ji taktně požádal on a Jessica, jeho NOVÁ PŘÍTELKYNĚ. Samozřejmě, že by tam nezůstala ani tak. K tomu dívat se na ty zamilované hrdličky by ji nepřinutil ani fakt, že to ona sama ten byt koupila, zařídila a vložila do něj celé své srdce. Nechala se raději vyplatit a odešla.

Setřela si z obličeje slzu a raději za sebou zamkla dveře od sklepa, jehož stěny měly jako jediné ponětí, co cítí a jaká je její skutečná závislost. A že jejím smyslem života rozhodně není alkohol.

"Slečna Schultzová tu není?" zeptal se Patrik Lařiny sousedky potom, co už půl hodiny zběsile zvonil na její dveře, zatímco ho zvědavá žena zkoumavě pozorovala.

"Nevím. Viděla jsem ji, jak se vrací ze sklepa, měla ubrečené oči. Ptala jsem se jí, co se stalo, ale ona se na mě ani nepodívala. Udržuji tento dům v chodu, zajímám se o sousedy, je to taková má zábava, teď, co starý umřel. A zabývání se mými sousedy je prostě smysl celého mého času, navíc teď, co jsem v důchodu. To víte, že si ráda vyslechnu nějakou tu informaci, kdo se nezeptá, ten se nedoví, že, ale na druhou stranu, nemám potřebu se vtírat, takže jsem raději mlčela. Říkám, jsem to ale zví.."

"Počkat, co jste to říkala? Ze sklepa? Tento dům má dole zabudované i sklepy?"

"Samozřejmě, copak si myslíte, že budem mít méně než ostatní? To by byla ostuda, kdybych svým přítelkyním řekla, že nemám kde uskladňovat rajčata a brambory a.."

Patrik tu otravnou ženu nechal, aby si dál pokračovala v monologu o výhodách sklepů zabudovaných v panelových domech, a rozběhl se po schodech dolů. Tak tam má ta potvora ukryté všechny zásoby alkoholu! Já, takový profík, si nezjistím, jaké další prostory můj svěřenec vlastní. Jsem to ale osel! nadával si, zatímco sbíhal do spodního patra. Konečně dorazil ke sklepu s číslem 14, stejným, jako měl Lařin byt. Vyrazil dveře a překvapením strnul.

Ve stejnou chvíli zvědavá sousedka zjistila, že Lara nemá zamknuté dveře do bytu. Patrik mezitím přešel ke stěně polepené stem, co stem, tisícem fotografií jednoho jediného muže. Všechno, co pro něj mělo význam, se najednou sesypalo. Jeho smyslem života bylo pomáhat jeho svěřencům, zjistit vždy, co stojí v jejich cestě, ať už to bylo cokoliv. Když se teď dověděl, že k pomoci Laře šel úplně jiným směrem, nebyl schopný ani pohybu, protože věděl, že vše je ztracené a že už se to nikdy nespraví. Tohle je ta její závilost. Ta malá lhářka vůbec nebyla alkoholik a já to nepoznal. Já, nejlepší z nejlepších. Doteď si nedokáže vysvětlit, proč měl tak divný pocit, vždyť to přece byly jen fotografie dokazující obsesi jakýmsi chlápkem s krásnýma hnědýma očima. Ale ten divný pocit měl dokonce ještě předtím, než našel TEN dopis. Zatímco čte první řádky, dělá sousedka první kroky. Vše se jí zdá divné. Po zemi jsou poválené věci. Konečně se dostane do ložnice. Když spatří nehybnou postavu na posteli, hrůzou zaječí. A Patrik stále čte a čte..

"Nevím, proč jsem svému patronovi neřekla pravý důvod. Měla jsem, možná by se mu podařilo mě zachránit. Jenže to nešlo. A já už vím, že ho nikdy nenajdu. Ten důvod, proč tu zůstávat. Proklouzl mi mezi prsty a já se začínala řítit do propasti. A neměl mě kdo zachránit. Už ne. Protože ON byl můj smysl života, bytí.. A teď už neexistuje."

napsala - Terush

souhvězdí podprdy.

Fri, 04 Feb 2011 22:59:42 +0100

Všichni se díváme na stejné věci a přitom platí, co další pár očí, to nový pohled. Každý člověk vnímá jinak a jeho vnímání se také specificky projevuje. Týká se to všeho - dokonce i noční oblohy. Jsou sice daná souhvězdí, která se učíme ve škole a většina nadšenců je pak při každém pohledu k nebi v nočních hodinách vyhledává a pojmenovává, ale všechny tyto určené podoby jsou velice diskutabilní. Nikdy jsem nenašla Velký a Malý vůz, v nočních hodinách, zvlášť těch pátečních, jsem vůbec ráda, že najdu jakýkoli vůz (zvlášť ten, co mě má odvézt domů). Necítím se kvůli tomu méněcenná. Všichni táborákoví nadšenci světa s hlavou věčně zakloněnou, spojte se proti mně! Nemyslím, že bych byla natolik neschopná, jen prostě nemám potřebu. Mám totiž svá vlastní souhvězdí.

Jedna má kamarádka se po cestě z akce zastavila uprostřed silnice a nechtěla pokračovat dál. Z hlavou zakloněnou ukázala na noční oblohu a vykřikla "Souhvězdí podprdy!". Nemohla se hnout z místa, jak byla učarovaná. Samozřejmě jsme to přikládali vypitému množství alkoholu, ale její podprda se stala již legendární.

Už ve školce děti malují abstraktní tvary a pak si povídají o tom, co v nich vidí. Každý si potřebuje vybudovat jistou představivost. Proč si ji pak neprocvičovat na tom, co nám naše planeta poskytuje denně? Ať už na obloze vidíme spodní prádlo či cokoli jiného. A já se moc těším, až zas pojedu páteční nocí, sedíc v tom správném voze a z oblohy se na mě usměje krásná sedmička vína složená ze samých hvězdiček.

(na téma blog.cz - Noční obloha)

jeden lok a dost.

Fri, 04 Feb 2011 20:45:24 +0100

Člověk si může zlomit nohu nebo jakoukoli jinou končetinu při všelijaké příležitosti. Před třemi lety a půl, když jsem požila poprvé v hodně velké míře alkohol, můj kamarád zažil způsob zlomení dolní končetiny naprosto nevídaný. Mé opilé já ho hodilo do škarpy. Ztratil jednu botu a já kus důstojnosti. Noha po pár týdnech srostla, jedna bota mu zůstala, ale já na tu ostudu vzpomínám dodnes s rudým zadkem. Nebyla to má první kocovina, ani zákaz chodit ven až do konce prázdnin, co mi téměř zabránilo podívat se do zrcadla. Byl to stud, byla to představa toho, že můj dobrý kamarád se mnou poctivě hodinu chodil, aby mi bylo dobře, stál se mnou skloněný, abych vyprázdnila žaludek, a jako vděk pak můj žaludeční exkret přistál na jeho oblíbeném triku. Kdyby jen tak se mnou vydržel skloněný o minutu déle, mohlo to dopadnout jinak! Ale nedopadlo, a proto ten pohled do zrcadla mnoho následujících dnů byl ještě těžší.

Jenže vývoj jde dál. Tak mladý člověk nevydrží nepít, zvlášť, pokud pochází z vinařské rodiny. Tady stud ustupuje stranou a postupně jej berete s takovou samozřejmostí jako třeba každodenní měnění ponožek. Samozřejmě, že důvody ke studu se později, s narůstajícím uměním poznat, kde jsou vaše alkoholové hranice, redukují. Tento vývoj naštěstí už nemusím přirovnat k měnění ponožek.

Mí rodiče nikdy nezapomenou, když pro mě poprvé a naposled jeli na akci. Mlha z toho večera je tak hustá, že by se dala krájet. Jako je hustá ta mlha, je legendární scéna, která bude snad kolovat všemi generacemi naší rodiny. Naši vždy budou vzpomínat na ten moment, kdy jsem klečela před záchodem, zvedací prkýnko mi pořád padalo za krk, a já ho pořád zvedala, pořád dokola, buch a zas ho zvedla. Stáli ve dveřích, dívali se na mě a věděli, že má játra si po tomto zážitku zas na dlouho odpočinou.

Škoda že články nemůžou být tak dlouhé jako rozmotaný toaletní papír, protože tak by asi vypadal soupis všech takových historek. Jen záznam z poslední doby by byl poněkud štíhlejší. Však to sami vidíte - pátek večer, já doma. A co je nejhorší? Nepláču kvůli tomu do polštáře.

Myslím, že bych se měla začít bát. Není možná lepší lámat nohy než cítit pohodlí z toho, že si můžu nalít doma, zamotaná do deky?

srdce plné kuponěhy.

Wed, 19 Jan 2011 13:44:11 +0100

Jak už jsem slibovala.. :)

Napsáno kdysi v září či říjnu, inspirací mi byly dvě mé kamarádky, zaujímající v žebříčku nejlepších přátel první místo. Ty dvě toho mají společného tolik, že mě to až děsí.. A rozhodně to není jen to, že jména obou začínají na M. ;) Myslím, že povídka vystihující krásu nakupování k nim naprosto sedí. Takže, pohodlně se opřete, někde z útrob svého nitra vytáhněte ten kousek fantazie, co se ve vás skrývá, a.. čtěte. :)

Sen, plný saténu a kašmíru, byl náhle přerušen, to když peřina začínala se svým typickým ranním polechtáním. Pěkně pomaloučku, ale jistě, jako štětec zkušeného malíře, vlnila se na jejím lýtku, až sebou musela Em jemně trhnout. Mrkla na peřinu a věděla, že náhlé probuzení nemyslela zle, jen jí chtěla naznačit, že tak hezký den se nesmí zaspat. Její mrknutí opětovala a vůbec jí nevadilo, že se mačká - však její prací nebylo žehlit se, tak proč si s tím dělat látkovrásky!

Em vstala a její dopad na podlahu byl tak lehký jako krok baletky. I přesto, že právě vstala, musela se začít pohybovat ve zvuku hudby, kterou si nedaleko zpívaly slunečnice. Oslavovaly zrovna slunce, protože jen díky němu věděly, kterým směrem mají jít a jejich hlavy se otáčet. A dívka si díky nim zase uvědomovala, kam mají vést kroky její. Hlavu měla plnou sukní, sukének a sukniček a nemohla se dočkat, až vyzkouší všechny. Bapapa, zpívala si Em a našlapovala na vyhřátou podlahu. Sluníčko ji hřálo na holých ramenech, dokonce s takovou intenzitou, že jej musela okřiknout. "Ale no tak," zakřičela na oblohu a najednou se zdálo, že paprsky slunce jsou červenější. Ale aspoň už byly na všechny strany stejně dlouhé a na žádném místě se žádný z nich nezkracoval na úkor Eminých ramen. Nad hlavou měli zase všichni slunce, které nikoho neupřednostňovalo, a tak to mělo být.

Jen něco tomu chybělo. Před Eminýma očima už se točila ramínka ověšená šaty, volala ji, toužila po ní a nemohla vydržet, až budou obnaženy a předají do jejích rukou vše, co nesou, a ona se málem rozutíkala k pomyslné šatně, skříni a všemu, čeho už se dávno nemohla dočkat. Ale nebylo třeba utíkat. Stačilo zavřít oči.. Jeden střevíček, druhá lodička, tři páry šněrovacích bot a čtyřikrát větší podpatky.. A najednou ji už po tváři hladil jemný dotyk mašle. Ta rostla, rostla, až to nebyla mašle, ale dlouhá látka, a ta se pak tvarovala, tvarovala, až to nebyla jen látka s mašlí. A najednou mašle nebyla opuštěná, našla svůj cíl a spočívala na krásných šatech.

A Em to tak rozněžnilo, že si je hned musela zkusit. A pak další, další.. Banánová, tyrkysová, karmínová, námořnická, zelená jako to nejtemnější stéblo trávy a také tak jahodová, že i slunečnicím najednou nemohlo stačit pomyslně se dotýkat slunce, ale přímo toužily dotknout se všech těch barev, a to naprosto bez pomyslnosti. Všechny tyto barvy se Em střídaly před očima a ona se v té velké šatně cítila jako v ráji. Minuty odtikávaly, a velká ručička si připadala ještě větší, protože už několikrát předběhla tu malou, a za jejího radostného oslavného volání Em hýčkala všechny ty látky a oděvy, vše co ji nutilo cítit se ještě více vítězně a hezky než jako ta ručička. Věděla však, že to není hřeb večera, že kuchaři pro ni ještě připravují třešničku na dortu a poleva taky ještě nezmizela v jejím žaludku. Ne, ta se ještě šlehala. Na jemnou a ještě jemnější. Na botovou a ještě botovější. Třešničkou byl pásek k zapnutí a spodní vrstvou polevy podpatek, nejlahodnějším středem pak pocit cítit, jak už klouže po noze a konečně sedne, konečně pasuje..

Podpatek se tyčil tak vysoko, že dosahoval skoro k paprskům slunce, které se užuž začalo cítit ohroženo a chtělo Em místo dalšího pohlazení pohrozit, aby si její noha a hlavně to, co ji zdobilo, moc nedovolovali. Přesto Em nedělal vyšší, to vůbec, právě naopak, dělal Em šťastnější tím, že ji zmenšoval. Ale v duši, a hlavně v jejím srdci plném nakupovací něhy, tam si připadala velká, tak jako nikdy. Poleva však ještě nebyla zdaleka spořádána a na poličce čekalo tolik bot, že je Em ani spočítat nedokázala, a i té poličce muselo být jasné, že tato dívka zasvětila své laskavé srdce ještě laskavějším koženým i semišovým ozdobám nohy. A tak ji ten krásný pocit hladil více než slunce nad naší hlavou.

Slunečnice oslavovaly slunce, Em bušilo srdce, tak, jak vesele klapala, úsměv jí zářil, ramínka se točila, všechno si zpívalo, tancovalo do melodie klap klap klap, buch buch buch, a i ta peřina, pohybující se zlehka do rytmu, věděla, že tak to má být.

napsala - Terush

píšu, píšeš, píšem.

Fri, 14 Jan 2011 15:19:46 +0100

Nějakým podivným způsobem jsem se dostala ke čtení svých starých povídek a.. budu hodně egoistická, když řeknu, že občas umírám smíchy? :D Ano, je to všechno psané dost strašným jazykem, občas to nedává hlavu a patu a často jsem spoustu věcí nevyjádřila tak, jak jsem chtěla, takže celý příběh působil až zmateně.. Ale.. Při některých scénách v Planeta Jostov (například) mi tečou až slzy. Říká se, že nejvtipnější jsou ty vtipy, co si vymýšlíme sami, protože nejvíce nám přece sedne náš vlastní styl humoru. Ne, to se asi neříká, ale co jsem se tak ptala, nějak všeobecně to platí. Tím vůbec nechci říct, že si o sobě myslím, že jsem vtipná, ale spíš, že člověk sám si vždy připadá vtipný a to, jestli pak přijde legrační i druhému člověku, pak záleží jen na tom, jak moc stejný mají smysl pro humor. Každopádně, abych se do toho nezamotala (pozdě!). Myslím, že asi začnu psát znovu povídky. Sice netuším, kdy si na to udělám čas, když mi dělá problém dodržovat pravidlo "aspoň článek za týden", a ani netuším, o čem budu psát, ale vím, že se do toho pustím, jakože se Otislávka jmenuju! :D

PS: Georg se posral ze spaní! Vykřikl "Konečně máme záchod!" a normálně to tam pustil! :D aneb nikdy nepublikovaný Raining Man.

PS 2: Jo! Mám vlastně jednu krátkou povídku, co jsem napsala pár měsíců zpátky, ale ještě ji nepublikovala. Tak si ji sem možná tak pro radost dám.

co se kde šustlo.

Sun, 09 Jan 2011 14:50:03 +0100

Jak to tak bývá, když toho máte zrovna nejvíc na práci, děláte naprosto neužitečné a nepotřebné věci, abyste se vyhnuli povinostem. Místo učení jsem radši po nějaké době opět zabrousila k novinkám ohledně.. vy-víte-koho. Ne, nestydím se za to, že se občas ráda informuju, co se děje. Všeobecný přehled se tomu říká, že? :D

Zaprvé, chci se zeptat, co je to to yaoi? Nalezeno na blogu pusy - netuším, zda souvisí s vy-víte-kým, takže se raději ptám.

Zadruhé. Bill se konečně dočkal? Je ta fotka skutečná nebo ne? Taky by mě to zajímalo.

Ten pán na té fotce má ale knírek. On má knírek? :D

A za třetí. Po shlédnutí tohoto videa mi bylo opravdu špatně. Jistě, je normální nemít někoho rád, taky mi spousta interpretů nesedne a myslím, že TH k nim už bohužel taky můžu přiřadit (ovšem vzpomínky nevymažeš), ale dělat tohle? To snad nemůže mít normální člověk zapotřebí.

Takže tak.

a v očiach otázku, čo láska zmení.

Sat, 08 Jan 2011 18:55:13 +0100

Důvod, proč sem nepíšu tak často, je ten, že se mé potřeby vyjadřovat se díky té strašné facebookové boomové vlně scvrkly na jednu či maximálně dvě věty, co se vejdou do statusu. Je to ošklivé, zvlášť také proto, že to má odraz ve veškerém mém psaní, ale bohužel pravdivé a tuto krutou pravdu musíme přenést přes srdce stejně jako všechny negativní faktory dnešní doby.

Jsou ale věci, o kterých se na facebooku psát nedá. Za á, ty, co se tam jednoduše nevejdou, a za bé ty, co se tam nehodí.. Pokud vám tedy není třináct a nepíšete statusy, ve kterých světu, neboli všem svých 'přátelům' oznamujete, jak jste se právě zamilovali - nedej bože, že toho chudáka druhého pohlaví v příspěvku označíte. Ne, ne, třináct mi není a takové prasečinky já nedělám, a tak mi tedy nezbývá nic jiného, než se vypsat tady.

Jde o pocit, který splňuje požadavky ke vstoupení jak do možnosti á, tak do možnosti bé. Jde o pocit, který mě poslední dobou sžírá docela často. Nejde tady o pocit hladu, který občas pociťuji díky novoročnímu předsevzetí, ne, nejedná se taky o pocit přecpání, který jsem navzdory tomuto novoročnímu předsevzetí pociťovala dnes (odolejte pytlíku chispů, když jsou ještě navíc - pozor! - s příchutí jarní cibulky), jo, a abych nezapomněla, s pocitem zimy jsem se sice ještě nesmířila a pořád mám zmrzlý zadek, ale o tom dnes taky nebudu vyprávět. Jedná se pocit strachu. Strachu ze samoty.

Je spousta písniček o sedmnáctiletých holkách, zamilovaných, krásných, šťasných, těch je opravdu dost. A když se podívám kolem sebe, vidím je. Dívám se na ně, a ať už to jsou kamarádky nebo ne, stejně jsem za ně ráda, protože co je hezčího, než když jsou kolem vás lidi šťastní?

Chvilka napětí. Nechápe se podat? Ano, je to přesně tohle - když jsou kolem vás lidi šťastní, ale vy jste šťastní taky. Je opravdu žalostné, když se podvám kolem, třeba v naší třídě, a vidím, jak málo nás zůstalo nezadaných. Ještě před rokem bych jásala. Hurá, kluci, jsem tu, šťastná, bez závazků, připravená na lov! A teď?

Kromě toho, že Natasha má krásný hlas (a Soulmate je toho důkazem), tak má taky pravdu. A i když ta nádherná ženská s krásným hlasem nejspíš nikdy neřešila problém, se kterým se písnička potýká, už od pohledu, ta pravda je opravdu hluboká.

Somebody tell me why I'm on my own if there's a soulmate for everyone.

No nic. Asi bych měla opět začít pracovat na tom, udělat si z nezadanosti přednost. Tak. Takže sukně hore a lovu zdar.. Možná. Dime se na to aspoň naladit další písničkou.