Člověk si postupem času zavede zvyky, které jsou typické pro jednotlivý den v týdnu. V pondělí ráno si musím oholit nohy, protože máme tělocvik, ve čtvrtek v noci se pořádně vyspat, protože pátek bude dlouhý, v úterý si nesmím vzít malé kalhotky, protože by pak všechny zumbařské zraky směřovaly k mému zadku (a pak mi tvrďte, že se ženské na sebe v šatně nedívají).

Od té doby, co již ve škole nemáme povinné přezouvání, neřeším, zda mám na ponožce jednu nebo dvě díry. Ve škole se zkrátka nezouvám a doma můžou moje děravé ponožky vadit maximálně morčeti.

Stalo se to ještě minulý rok, když jsme chodila na bubny, které mě učil krásný hudebník (na této stránce již zmiňovaný). Ve škole se sice nezouváme, na hodině bicích ale ano. Tři čtvrtě hodina, kdy se učitel nedíval do not ani na mé (ne)správné údery, ale ustavičně sledoval moje velké palce usmívající se na něj z látkových děr, byla snad nejdelším takovýmto časovým úsekem v mém životě.

Z toho plyne ponaučení, zavézt nový zvyk. Ve čtvrtek si obléct neděravé ponožky.