Vlak se právě rozjížděl, připraven splnit svou poslední dnešní misi, a velké ručičce kostelních hodin chyběly už jen čtyři krátké pohyby do spočinutí na dvanáctce, kde už si hověla i ručička malá.

Její temné kruhy pod očima ještě více podtrhovaly temnou oblohu i to, že slunce již neodkrývalo svou tvář. Utíkala a kostky, všechny dohromady tvořící silnici, se jí vysmívaly. Hlasitě na ně křičela, až se po ní všichni okolo ohlíželi. Ji však nemohly jejich zkoumavé a znechucené pohledy ublížit. Vždyť zrovna hlava toho muže, co právě vytočil krk, jen aby se na ni ještě jednou pohoršeně podíval, čnila do výše, větší jak zbytek jeho těla. Nic zvláštního, takové věci se stávaly vždy po tom, co zažila tu úžasnou extázi - zas a znova. Velké hlavy, malá těla, podivné obrazce, vytřeštěné oči.

Najednou přidala do kroku a kostky už se jí nevysmívaly, teď měly dost starosti samy se sebou, musely veškerou svou energii vynaložit na přeměnu své velikosti - najednou se totiž některé zdály mnohonásobně větší než ty ostatní. Zakopávala o ně, padala, kolena jí krvácela a zase se zocelovala, běžela dál a najednou jakoby všechno mohla, stala se všeho schopnou, mohla létat, a ani se nenadála a už stála na nástupišti, odkud poslední vlak už dávno odjel. Její hodinky se jí však snažily namluvit něco jiného, šeptaly, ještě máš čas, on ještě přijede a ty odjedeš domů, nezůstaneš tady na tom vylidněném a strašlivém nádraží sama samotinká.. A ona i její zrak těm hodinkám věřili, ani to nešlo jinak. Ručičky se jí v hlavě převracely a ona viděla jiná čísla, jiná, než viděl člověk, co nepociťoval stejnou extázi jako ona.

Ještě před chvílí ta kouzelná jehla tvořila s její žílou jeden celek, neuplynula zas taková doba, stále zažívala to opojení. Čekajíc na vlak, co už dávno odjel, sesunula se na starou lavičku, tak jako už se dávno sesunula její veškerá vůle. Z tašky vytáhla ten kouzelný předmět a stačilo jen pár malých pohybů a okamžiků a žíla a ta věc už spolu zas splynuly. Jako jin jang, jako muž a žena, černá a bílá. Tentokrát to však přehnala, vzala víc než obvykle.

Ručičky na kostelních hodinách, velká osm malých dílků před tím posledním, malá zas přesně v půlce, na šestce, hrdě ukazovaly čas obyvatelům malého městečka. Městečka, o kterém se od toho dne mělo psát jako o tom, kde se stala ta strašná věc. Do stanice právě přijížděl první ranní vlak.

Ležela na lavičce, pár hodin již nedýchajíc, a tím vlakem už nikdy neodjela.