[1]: zaprvé, jasně že si tě pamatuji. pamatuju si na každé jméno a každého člověka, co mi tenkrát na blogu komentoval. byli jste moje tokio rodina, ať už se mi stalo cokoli mizerného, měla jsem vás, kterým jsem se mohla vypovídat. neznala jsem vaše obličeje, ale byli jste moje uklidnění. nevím, jestli to bylo dobře nebo jestli špatně, je strašně těžké to posoudit.. :) každopádně toto mi občas chybí. samozřejmě že jsem ráda, že už tolik času netrávím na komplu, ale nehorázně mi chybí, že se nemám kde vypovídat. jo, tady si můžu zveřejnit článek, ale nikdo mě neposlouchá. jsou to jen výkřiky do prázdna. na TH blogu měly moje názory odezvu, ať už byly na cokoli. byla bych strašně ráda, kdyby někde existovala stránka, kde bychom se jednou za čas sešli a probrali všechno možné i nemožné. na to moc ráda vzpomínám.. na všechny ty úchylné debaty a vaše zajímavé a úžasné komentáře, na tu vysokou návštěvnost, na tu partu lidí a na to, že jsem něco řekla a někoho to vůbec zajímalo.. :)

já neříkám, že toho lituji. já lituji toho, jak jsem k tomu přistupovala. NE, jsem ráda za ty zážitky, co díky TH mám, za ty fanynky, co jsem poznala.. jen mě mrzí, že jsem to v jedné věci vzala za špatnou stranu. myslím, že jsem byla ta v pohodě fanynka, ta nehysterická, která to brala na lehkou váhu a dokázala si z TH dělat srandu.. ale toto bylo v té internetové rovině. ale co se dělo přímo kolem mě, to mi bylo ukradené. v té skutečné rovině jsem se opravdu uzavřela, nebavila se se svými spolužáky, svými super spolužáky, které mám teď tolik ráda.. a možná to chtělo to "prozření", ten zlomový bod, abych vystoupila z té bubliny. a v mém případě to bylo tak nárazové, že jsem musela dokonce přestat TH poslouchat.
všechno má své klady i zápory. to jsem vlastně chtěla říct i v tom článku..
nevím, jestli si pochopila, co jsem tím chtěla říct, sama se v tom neorientuju. :))