Bylo nebylo, za Modrou, Žlutou a Zelenou horou se nacházelo království Růžového údolí. Nenechte se zmýlit, nesvítilo už zdálky růžově. Navenek se naopak jevilo jako každé jiné - tekla v něm průzračně modrá řeka, stromy a tráva se zelenaly, květiny na zámecké zahradě nádherně voněly a král byl moudrý muž stejně jako každý vládce. Jenom uvnitř paláce, tam vše zářilo jednou jedinou barvou. Stěny, nábytek, vybavení, vše bylo růžové. Ale co víc, lidé se taky na vše dívali přes růžové brýle.

Stejně tak jako plynule tekla řeka, plynul v tomto království spokojeně život. Zatímco rostly stále nové a nové stromy, lidé si vytvářeli obraz dokonalého světa. A jako voněly květiny v zámecké zahradě, voněly i listy knih plných pohádek, jediné povolené četby v celém království.

A pak tu byla princezna, Růženka. Už na její novorozenecký obličejík jí nasadili ty pomyslné brýle a začalo dětství plné pohádek o statných rytířích a o krásách okolního světa. Ale hlavně, především, to byly pohádky o žabácích, kteří se po polibku krásné princezny proměnili ve sličné prince. Ty milovala ze všeho nejvíc. Už jako malá se procházela po zahradě u jezírka, pozorovala ropuchy a skokany zelené a představovala si, jak jsou to ve skutečnosti nádherní urození hoši, a že až vyzraje čas, ona k nim skloní své rty a před ní se objeví její ženich. Ten si ji pak odvede do svého království, ať už to bude na Modré, nebo Žluté hoře, a tam budou žít šťastně až do smrti. V těchto představách, o kterých svému okolí často vyprávěla, ji podporovala její chůva, matka, otec, zkrátka všichni. Samozřejmě, že tomu také věřili. Bylo to přece Růžové království.

Jednoho dne se Růženka octla za branami jejich království. To bylo zakázané. Kdyby se to někdo dozvěděl, byl by vyhoštěn. Stalo se to vlastně náhodou. Pozorovala tak jednou zase žabáky. Zaměřila se na jednoho a přemýšlela, jestli zrovna tohle je ukrytý princ, a těšila se na to, až bude správný čas ho políbit, přeměnit jej a odjet s ním do jeho království. Ať už je mi osmnáct, pomyslela si. To není zas tak za dlouho, zbývá jen pár měsíců. Žabák začal skákat a skákal dál. A Růženka za ním. Co když je to zrovna on? Nemůžu mi přece utéct! A tak utíkala a utíkala, nechtě ho ztratit. Její žabí cesta byla dlouhá. Putovala celý den a celou noc, až se dostala do končin, které neznala. Díky jejímu dobrému zraku a neustálé pozornosti však žabáka neztratila. Když se zastavil a odpočíval, posadila se na chvíli i ona, když dále pokračoval v cestě, následovala ho. Dalšího rána se octla u cedule 'Hranice Růžového království. Vstup zakázán.' Růženka nevěděla, jak dále. Porušit příkaz nebo ztratit žabáka? Nerozhodovala se věčně. Šup, jeden krok, a byla za hranicemi.

"Au!" zakřičela Růženka a svalila se na zem. Pitomý kořen. Díky němu si Růženka narazila koleno a co hůř, ztratila z dohledu žabáka. Dala se do pláče.

Uslyšela za sebou kroky. Polekaně se ohlédla a co nevidí, před ní stojí sličný hoch, úplně jako princ. Je to snad můj proměněný žabák? Ale vždyť jsem ho ještě nepolíbila!

"Nestalo se ti nic?" promluvil na ni medovým hlasem. Páni, ten ale je. Ten obličej, to tělo! zavzdychala Růža.

"To ty si můj žabák?" zeptala se ho a on se dal do smíchu. Když mu Růža vše vysvětlila, považoval ji za šílenou. Neuhodila se snad do hlavy? uvažoval Modrous, princ království Modré hory, který svou identitu samozřejmě nepřiznal. Ti dva se dali do hovoru. Netrvalo to dlouho a on už o ní věděl vše. Najednou již chápal. Slyšel o lidech z Růžového království a nemohl věřit vlastním uším, když zjistil, že věci, co se povídají, jsou vážně pravdivé. Tak ti lidé opravdu věří pohádkám? I přesto, jak byla Růženka naivní, nespouštěl z ní Modroušek oči. Byla krásná a měla něco v sobě. Jako by vážně byla z nějaké pohádky. Ona se na něj stále dívala s nedůvěrou. I když jí posté vysvětloval, že žabák je obojživelník a ne zakletý člověk, trvala si na svém. Existují čarodějnice, nadpřirozené síly a dobro vyhrává nad zlem. A tak dále. A ty si, chlapče, tvrď, co chceš, já ti stejně nevěřím. Ano, to přesně si myslela.

_____________

Bylo to pár krásných měsíců, kdy se Růža a Modrous tajně navštěvovali. Nevěděli o tom, že jsou oba z královského rodu, neshodovali se ve svých názorech, ale ani jedno jim vůbec nevadilo. Blížil se zrovna den Růžiných osmnáctých narozenin. Už dlouho přemýšlela nad tím, co se stane. Na ten den čekala celý život. Když jí chůva předpověděla, že v den svých osmnáctých narozenin získá konečně toho pravého, a pak jí každou noc předčítala všechny ty pohádky o žabácích, nemohla se vždycky dočkat, až to období přijde. Pohádky a všechny vysněné představy, to byl její život, její ideály, její směr, její iluze, vlastně se z nich skládal celý její život.

Chvíli před půlnocí se vydala k jezeru. Přesně jak chůva předpověděla, říkala si Růža. Oči plné očekávání, husí kůže, tlukoucí srdce. Jde, je stále blíž. Najednou měsíc osvítil kousek břehu. A na tom osvíceném kusu země obrovský žabák. Růža nevěřila vlastním očím. Rychle k němu přiskočila. Hodiny na kostelní věži uhodily dvanáctou hodinu, když své rty přiblížila k bradavičnaté kůži. V její hlavě začaly hrát romantické melodie. Konečně žabáka políbila.

Nestalo se nic. A Růži se zhroutil svět.

_____________

Tedy aspoň na chvíli. Když ji ještě téhož dne Modrous vyjevil své city, svůj pokoj symbolicky vymalovala do modra, odjela daleko předaleko s jejím reálným princem, co nikam neskákal a nežil u jezera, a do svého růžového domova se už nikdy nevrátila. Všechno, co tvořilo její život, sice ztratila, všechny iluze a ideály, ale vytvořila si nové. Reálné a správné. A hlavně, že nikdy, nikdy nepřečetla žádnou další pohádku.

Co z toho plyne? Nevěřte růžové. A pokud ztratíte své ideály, nezoufejte. Najdete si jiné. A občas to není na škodu.