Člověk si postupem času zavede zvyky, které jsou typické pro jednotlivý den v týdnu. V pondělí ráno si musím oholit nohy, protože máme tělocvik, ve čtvrtek v noci se pořádně vyspat, protože pátek bude dlouhý, v úterý si nesmím vzít malé kalhotky, protože by pak všechny zumbařské zraky směřovaly k mému zadku (a pak mi tvrďte, že se ženské na sebe v šatně nedívají).

Od té doby, co již ve škole nemáme povinné přezouvání, neřeším, zda mám na ponožce jednu nebo dvě díry. Ve škole se zkrátka nezouvám a doma můžou moje děravé ponožky vadit maximálně morčeti.

Stalo se to ještě minulý rok, když jsme chodila na bubny, které mě učil krásný hudebník (na této stránce již zmiňovaný). Ve škole se sice nezouváme, na hodině bicích ale ano. Tři čtvrtě hodina, kdy se učitel nedíval do not ani na mé (ne)správné údery, ale ustavičně sledoval moje velké palce usmívající se na něj z látkových děr, byla snad nejdelším takovýmto časovým úsekem v mém životě.

Z toho plyne ponaučení, zavézt nový zvyk. Ve čtvrtek si obléct neděravé ponožky.

V životě člověk občas přijde na rozcestí, kde už se zkrátka nedá jít rovně ani se vrátit. Musíme si vybrat směr. Buď zahneme doprava, a nebo se naše kroky vydají levou odbočkou. Ta nejhorší možnost pak je stát na tom rozcestí moc dlouho. Protože pokud rozhodování takto dlouho protahujeme, můžou se nám uzavřít obě dvě cesty - ta doprava, následována levou.

A já? Mám před sebou tři pravé, čtyři levé a možná ještě cestu do výšin. Sedím a nevím, kam zabočit. A cesty se uzavírají..

UŽ ZÍTRA!

A DALŠÍ SEN SE STANE SKUTEČNOSTÍ.

Vlak se právě rozjížděl, připraven splnit svou poslední dnešní misi, a velké ručičce kostelních hodin chyběly už jen čtyři krátké pohyby do spočinutí na dvanáctce, kde už si hověla i ručička malá.

Její temné kruhy pod očima ještě více podtrhovaly temnou oblohu i to, že slunce již neodkrývalo svou tvář. Utíkala a kostky, všechny dohromady tvořící silnici, se jí vysmívaly. Hlasitě na ně křičela, až se po ní všichni okolo ohlíželi. Ji však nemohly jejich zkoumavé a znechucené pohledy ublížit. Vždyť zrovna hlava toho muže, co právě vytočil krk, jen aby se na ni ještě jednou pohoršeně podíval, čnila do výše, větší jak zbytek jeho těla. Nic zvláštního, takové věci se stávaly vždy po tom, co zažila tu úžasnou extázi - zas a znova. Velké hlavy, malá těla, podivné obrazce, vytřeštěné oči.

Najednou přidala do kroku a kostky už se jí nevysmívaly, teď měly dost starosti samy se sebou, musely veškerou svou energii vynaložit na přeměnu své velikosti - najednou se totiž některé zdály mnohonásobně větší než ty ostatní. Zakopávala o ně, padala, kolena jí krvácela a zase se zocelovala, běžela dál a najednou jakoby všechno mohla, stala se všeho schopnou, mohla létat, a ani se nenadála a už stála na nástupišti, odkud poslední vlak už dávno odjel. Její hodinky se jí však snažily namluvit něco jiného, šeptaly, ještě máš čas, on ještě přijede a ty odjedeš domů, nezůstaneš tady na tom vylidněném a strašlivém nádraží sama samotinká.. A ona i její zrak těm hodinkám věřili, ani to nešlo jinak. Ručičky se jí v hlavě převracely a ona viděla jiná čísla, jiná, než viděl člověk, co nepociťoval stejnou extázi jako ona.

Ještě před chvílí ta kouzelná jehla tvořila s její žílou jeden celek, neuplynula zas taková doba, stále zažívala to opojení. Čekajíc na vlak, co už dávno odjel, sesunula se na starou lavičku, tak jako už se dávno sesunula její veškerá vůle. Z tašky vytáhla ten kouzelný předmět a stačilo jen pár malých pohybů a okamžiků a žíla a ta věc už spolu zas splynuly. Jako jin jang, jako muž a žena, černá a bílá. Tentokrát to však přehnala, vzala víc než obvykle.

Ručičky na kostelních hodinách, velká osm malých dílků před tím posledním, malá zas přesně v půlce, na šestce, hrdě ukazovaly čas obyvatelům malého městečka. Městečka, o kterém se od toho dne mělo psát jako o tom, kde se stala ta strašná věc. Do stanice právě přijížděl první ranní vlak.

Ležela na lavičce, pár hodin již nedýchajíc, a tím vlakem už nikdy neodjela.

Dnešek mi poskytl úžasnou příležitost spojit jednak téma tohoto týdne, jednak výročí, které je tento rok již čtyřleté. 3.4.2007. Zasvědcení už jistě tuší, jak se tato dvě témata dotýkají. Nezasvědceným stačí pouze, když si toto datum vygooglí.

Raz, dva, tři, čekám. Už tušíte, o co se jedná?

K tématu Seznamování přes internet mohu díky kapele, která tu 3.4.2007 v pražské (tenkrát) Sazka Areně vystupovala, říct opravdu dost. Nebudu teď vzpomínat na ty časy, co se definitivně ukončily před dvěma lety, časy, kdy jsem přišla odpoledne ze školy domů, shodila baťoh ze zad a utíkala k počítači, časy, kdy jsem si odcizila všechny kamarády i známé v okolí, časy, kdy jsem nechodila ven a raději si psala s přáteli, co byli zdaleka, ale měli stejné "problémy a starosti", nebo jak jsem tomu tenkrát říkala. Tento typ známostí přes internet má určitě spoustu nevýhod a troufám si tvrdit, že je jich o hodně více než kladných položek, ale já tady nechci teď řešit, CO mi všichni ti téměř imaginární kamarádi vzali. Chci zavzpomínat na ty, kteří, i přesto, že už se mě téma Tokio Hotel dva roky netýká, navždy uvízli v mé paměti a na které nikdy nezapomenu.

Jsou to přátelé, díky nimž, a také mé touze se s nimi poznat osobně, jsem procestovala celou republiku, SAMA, a to i přesto, že mi tenkrát bylo mladičkých třináct, čtrnáct, patnáct let, vlastně se osamostatnila, otrkala se, přestala se bát. Ha, vidíte? Našli jsme jeden klad. ;)

Vždycky se těším, když přijde čas mé cesty do Olomouce. To město miluju, má něco, čím mě přitahuje, pokaždé mě naprosto uchvátí. Moc ráda se tam znovu a znovu vracím. Nebýt naší drahé kapely, asi bych svou lásku k Omiku ani neobjevila. Jo a taky, nebýt Aličky. Do Ústí jsem cestovala dvakrát a vždycky to byl silný zážitek. Pusa moje, Monica, mistr fotomontáží, fanoušek twincestu a úžasná kamarádka. To byl důvod mé dlouhé cesty tam. Dále tu máme mé drahé Slovenky. No, teď už spíš jen jednu. Nikdy nepřestanu vzpomínat na tu úžasnou Moničku, mou nejmilejší znamienkovou slovenskou sestřičku. A mohla bych jmenovat další města a další tváře. Bee a Pardubice a Katku z Valmezu. Měly jsme své životy, plné fanouškovské lásky, a taky měly pocit, že okolní svět nás nechápe. Ta největší kravina, co jsem si kdy mohla myslet. Jsem ráda, že jsem vás poznala, děvčata, ale kéž by to bylo za jiných okolností! Kéž bych se tenkrát asi na tři roky neuzavřela do sebe a vnímala taky trochu skutečný svět.

A to je také to, co chci říct k seznamování přes internet obecně. Poznávejte nové přátele a partnery přes chaty, facebooky a ICQ, ale nezapomeňte na hranice. Na hranice skutečného a imaginárního. Na přátele, co bydlí za rohem. A nezapomeňte - není nic lepšího než pivo s kámoši v sousední hospodě.

Moje mamka dříve pracovala ve školce. Nebyla to hezká práce, dnešní děti jsou totiž pekelně nevychované. Nebojí se svou drahou učitelku kopnout třeba do zadku nebo zvednout prostředníček, jelikož ví, že učitelka se na ně jen zle podívá a už jí hrozí trestní oznámení. Pak se nemůžete divit, že učitelky odcházejí a hledají práci ušlechtilejší. Stávají se vinařkami a tak. Což ale samozřejmě není základ našeho příběhu.

Jak si tak maminka ještě pracovala ve školce, v její třídě byl jistý hoch. Byl maličký, mohly mu být tak čtyři roky (jak už to tak ve školkách bývá, drahé děti). Co na něm bylo zvláštního? Byl bílý jak stěna a tenký jak tyčka. Nezdravě bílý a nezdravě tenký. Tak moc, že mu ani neslušelo tričko, co nosil. Na tom triku stálo "Jíte snad své psy?". Byl vegan. Myslím, že sám ani nevěděl, co to znamená. Stačilo, že to věděla jeho velmi chytrá maminka. Velmi chytrá, protože moc dobře věděla, že není dobré zabíjet zvířata pro náš užitek, pro naše chuťové smysly, abychom se jednoduše přežrali jejich masa, že není hezké, když sníme vajíčka, protože je to vlastně zárodek nového života, a celkově, z představy, že by ona nebo její syn snědli nějaký zvířecí produkt, by si hodila mašli. Co ale paní nejspíš netušila? Že z jejího dítěte vyroste člověk s křehkými kostmi, které se mu budou každou chvíli lámat? Že jeho zničenou tělesnou kostrukci nezamaskují ani ty trika s veganskými hesly? Co to malé dítě udělalo, že se muselo narodit zrovna tak pitomé matce, která kvůli svým názorům na svět a postojům ani nedopřeje svému dítěti správný rozvoj a vývoj?

Drazí rodičové, dejte nám mléčné výrobky, vajíčka. Dejte nám MASO. Nežádáme moc, stačí jedenkrát, dvakrát do týdne. Nepotřebujeme špekáčky, stačí nám kuřecí nebo rybičky, jen občas něco trošku červenějšího. Ale nechte nás prosím vyzrát. Nedovolte, abychom byli celí bílí a vyzáblí jako ten chlapeček.

Děkujeme.

Bylo nebylo, za Modrou, Žlutou a Zelenou horou se nacházelo království Růžového údolí. Nenechte se zmýlit, nesvítilo už zdálky růžově. Navenek se naopak jevilo jako každé jiné - tekla v něm průzračně modrá řeka, stromy a tráva se zelenaly, květiny na zámecké zahradě nádherně voněly a král byl moudrý muž stejně jako každý vládce. Jenom uvnitř paláce, tam vše zářilo jednou jedinou barvou. Stěny, nábytek, vybavení, vše bylo růžové. Ale co víc, lidé se taky na vše dívali přes růžové brýle.

Stejně tak jako plynule tekla řeka, plynul v tomto království spokojeně život. Zatímco rostly stále nové a nové stromy, lidé si vytvářeli obraz dokonalého světa. A jako voněly květiny v zámecké zahradě, voněly i listy knih plných pohádek, jediné povolené četby v celém království.

A pak tu byla princezna, Růženka. Už na její novorozenecký obličejík jí nasadili ty pomyslné brýle a začalo dětství plné pohádek o statných rytířích a o krásách okolního světa. Ale hlavně, především, to byly pohádky o žabácích, kteří se po polibku krásné princezny proměnili ve sličné prince. Ty milovala ze všeho nejvíc. Už jako malá se procházela po zahradě u jezírka, pozorovala ropuchy a skokany zelené a představovala si, jak jsou to ve skutečnosti nádherní urození hoši, a že až vyzraje čas, ona k nim skloní své rty a před ní se objeví její ženich. Ten si ji pak odvede do svého království, ať už to bude na Modré, nebo Žluté hoře, a tam budou žít šťastně až do smrti. V těchto představách, o kterých svému okolí často vyprávěla, ji podporovala její chůva, matka, otec, zkrátka všichni. Samozřejmě, že tomu také věřili. Bylo to přece Růžové království.

Jednoho dne se Růženka octla za branami jejich království. To bylo zakázané. Kdyby se to někdo dozvěděl, byl by vyhoštěn. Stalo se to vlastně náhodou. Pozorovala tak jednou zase žabáky. Zaměřila se na jednoho a přemýšlela, jestli zrovna tohle je ukrytý princ, a těšila se na to, až bude správný čas ho políbit, přeměnit jej a odjet s ním do jeho království. Ať už je mi osmnáct, pomyslela si. To není zas tak za dlouho, zbývá jen pár měsíců. Žabák začal skákat a skákal dál. A Růženka za ním. Co když je to zrovna on? Nemůžu mi přece utéct! A tak utíkala a utíkala, nechtě ho ztratit. Její žabí cesta byla dlouhá. Putovala celý den a celou noc, až se dostala do končin, které neznala. Díky jejímu dobrému zraku a neustálé pozornosti však žabáka neztratila. Když se zastavil a odpočíval, posadila se na chvíli i ona, když dále pokračoval v cestě, následovala ho. Dalšího rána se octla u cedule 'Hranice Růžového království. Vstup zakázán.' Růženka nevěděla, jak dále. Porušit příkaz nebo ztratit žabáka? Nerozhodovala se věčně. Šup, jeden krok, a byla za hranicemi.

"Au!" zakřičela Růženka a svalila se na zem. Pitomý kořen. Díky němu si Růženka narazila koleno a co hůř, ztratila z dohledu žabáka. Dala se do pláče.

Uslyšela za sebou kroky. Polekaně se ohlédla a co nevidí, před ní stojí sličný hoch, úplně jako princ. Je to snad můj proměněný žabák? Ale vždyť jsem ho ještě nepolíbila!

"Nestalo se ti nic?" promluvil na ni medovým hlasem. Páni, ten ale je. Ten obličej, to tělo! zavzdychala Růža.

"To ty si můj žabák?" zeptala se ho a on se dal do smíchu. Když mu Růža vše vysvětlila, považoval ji za šílenou. Neuhodila se snad do hlavy? uvažoval Modrous, princ království Modré hory, který svou identitu samozřejmě nepřiznal. Ti dva se dali do hovoru. Netrvalo to dlouho a on už o ní věděl vše. Najednou již chápal. Slyšel o lidech z Růžového království a nemohl věřit vlastním uším, když zjistil, že věci, co se povídají, jsou vážně pravdivé. Tak ti lidé opravdu věří pohádkám? I přesto, jak byla Růženka naivní, nespouštěl z ní Modroušek oči. Byla krásná a měla něco v sobě. Jako by vážně byla z nějaké pohádky. Ona se na něj stále dívala s nedůvěrou. I když jí posté vysvětloval, že žabák je obojživelník a ne zakletý člověk, trvala si na svém. Existují čarodějnice, nadpřirozené síly a dobro vyhrává nad zlem. A tak dále. A ty si, chlapče, tvrď, co chceš, já ti stejně nevěřím. Ano, to přesně si myslela.

_____________

Bylo to pár krásných měsíců, kdy se Růža a Modrous tajně navštěvovali. Nevěděli o tom, že jsou oba z královského rodu, neshodovali se ve svých názorech, ale ani jedno jim vůbec nevadilo. Blížil se zrovna den Růžiných osmnáctých narozenin. Už dlouho přemýšlela nad tím, co se stane. Na ten den čekala celý život. Když jí chůva předpověděla, že v den svých osmnáctých narozenin získá konečně toho pravého, a pak jí každou noc předčítala všechny ty pohádky o žabácích, nemohla se vždycky dočkat, až to období přijde. Pohádky a všechny vysněné představy, to byl její život, její ideály, její směr, její iluze, vlastně se z nich skládal celý její život.

Chvíli před půlnocí se vydala k jezeru. Přesně jak chůva předpověděla, říkala si Růža. Oči plné očekávání, husí kůže, tlukoucí srdce. Jde, je stále blíž. Najednou měsíc osvítil kousek břehu. A na tom osvíceném kusu země obrovský žabák. Růža nevěřila vlastním očím. Rychle k němu přiskočila. Hodiny na kostelní věži uhodily dvanáctou hodinu, když své rty přiblížila k bradavičnaté kůži. V její hlavě začaly hrát romantické melodie. Konečně žabáka políbila.

Nestalo se nic. A Růži se zhroutil svět.

_____________

Tedy aspoň na chvíli. Když ji ještě téhož dne Modrous vyjevil své city, svůj pokoj symbolicky vymalovala do modra, odjela daleko předaleko s jejím reálným princem, co nikam neskákal a nežil u jezera, a do svého růžového domova se už nikdy nevrátila. Všechno, co tvořilo její život, sice ztratila, všechny iluze a ideály, ale vytvořila si nové. Reálné a správné. A hlavně, že nikdy, nikdy nepřečetla žádnou další pohádku.

Co z toho plyne? Nevěřte růžové. A pokud ztratíte své ideály, nezoufejte. Najdete si jiné. A občas to není na škodu.